O pohár mažoretek Panterek aneb Zahájili jsme novou soutěžní sezónu

Ano, je to tu. Zahájili jsme soutěžní sezónu 2024. Ovšem jinak, než bychom si přáli. Nevyhnuly se nám nemoci, a bohužel ani úrazy. Jeden kotník nevydržel a hůlku dočasně vyměnil za berle, další kotník už sice soutěžil, ale nemohl jet naplno, no a jedna nesoutěžní ruka nasedala do auta s ozdobou v podobě ortézy. Ruka, která by tak ráda tleskala. A jak známo, „Jedna ruka netleská“ (to už věděli pánové David Ondříček a Jiří Macháček, autoři stejnojmenného filmu).

Je první březnová sobota, půl šesté ráno, venku ticho, tma a mlha jako v pohádkovém seriálu o Rákosníčkovi. Vyrážíme směr Dolní Beřkovice, kde místní Panterky připravily 3. ročník nepostupové soutěže O pohár mažoretek Panterek. Bude náročná, startovní listina čítá více než 250 vystoupení, z toho 9 našich. Představujeme nové choreografie, nové kostýmy, novou hudbu. Z tréninků ji máme naposlouchanou natolik, že i kdyby na chvilku vypadl zvuk, jedeme dál, jako by se nechumelilo. Jenže právě naši nejmladší sólistku, teprve 6letou Lilianku, právě hudba potrápila. Ač se Lili s hůlkou kámoší teprve půl roku, sžila se s ní natolik, že ji nenechá jen tak v klidu. Ten zachovala i těsně před svou první soutěží, kam se moc těšila. Jenže po prvních tónech vyhodnotila, že hudba hraje potichu, a tak čekala na opakovaný start, kdy se hudba rozjede naplno, jak to má být. Škoda, že situaci nevyhodnotil stejně i pan zvukař. Nicméně Lili se chytla a rozjela v modrých šatičkách svoji první choreografii v životě. Získala sice jen pamětní medaili, ale odvezla si cennou zkušenost. Odhodlání trénovat a soutěžit ji naštěstí neopustilo. Po chvíli nastupuje naše duo mladších děvčat Amálky a Karolínky, narychlo upravené z tria (ty úrazy…). Holky poznaly na vlastní kůži, že dokud nezapracují na projevu, medaile zřejmě nebude. Jedeme dál, vkládáme naději do naší mladší miniformace. I tady se kvůli úrazu jednoho kotníku jednalo o narychlo upravenou choreografii. Naše mladší kvarteto nastoupilo v lidových kostýmech laděných do národní trikolory a na oslavu 90 let otextování Vejvodovy Modřanské polky známé pod názvem Škoda lásky rozjelo svou choreografii vyzývající ke zpěvu i potlesku. Odměnou bylo 4. místo. Věříme, že to holky ještě pořádně rozjedou. Slušný výkon podala naše sólistka Laduška - choreografii ve španělském rytmu zajela opravdu s energií, ale stačilo to jen na pamětní medaili. Její starší sestra Nelča se na soutěžní ploše ocitla hned čtyřikrát. Sólo se dvěma hůlkami stačilo také jen na pamětní medaili, zato její emotivní sólo s jednou hůlkou bralo bronz, první letošní medaili. Nelčin Houslový koncert ozdobený čtvernou otočkou dostál svého jména, byl to opravdu koncert, ač partitura byla náročná. K bronzu přidala Nelča ještě stříbro za miniformaci Dobytí ráje, kde společně s Dádou, Kiki a Sárou za sebou nechaly dalších 7 týmů. Ráj dnes holky úplně nedobyly, na zlato si budou muset počkat. I Sára se svým kankánovým sólem čeká na tu nejlepší placku - tentokrát skončila těsně pod stupni vítězů. Další letošní choreografií, tentokrát oceněnou pamětní medailí, je Výlet do vesmíru, duo Nelči a Sáry, zakončené napínavým odpočítáváním. Ten, nine, eight, seven, six, five, four, three, two, one, GO! Tak tedy GO do dalších soutěžních klání. Ač porota viděla mnohá vystoupení jinak než my, držíme se i nadále naší filozofie založené na technickém provedení prvků, jejich náročnosti a pochopitelně nápadu, tématu a projevu. Máme za sebou hodně práce a dobře víme, že nesmíme polevit.

Ze soutěže jsme si odvezli nejen stříbro, bronz a 7 malých „zlatých“ pamětních medailí. Odvezli jsme si další zkušenost a mnoho skvělých zážitků. Tím největším bylo asi vystoupení rodičovských týmů – klobouk dolů, že se parta (pra)rodičů odhodlá a jde nacvičit choreografii pro pobavení ostatních. Více než dvě desítky „Indiánů“ z týmu UNiké DDM Modřany předvedly opravdu unikátní podívanou a právem se umístily na příčce nejvyšší. Bavili jsme se náramně, díky moc! Děkujeme pořadateli – za to, že i když soutěž byla dlouhá, jela jako na drátkách bez prodlev a dlouhých přestávek, dále za diplomy, kde každý podpis ředitelky soutěže je originál, za dočasnou přeměnu školní jídelny v dokonalý bufet, za to, že nikdo neodjel bez medaile, za to, že bylo čemu tleskat. A že jedna ruka netleská? Však si trenérka nakonec poradila – jen ji trochu bolelo levé stehno .

Jana Riegerová 2.3.2024, 23:30 664x