Do Srbska jako mistři ČR ČMF, domů jako mistři Evropy EMA – aneb Všechno je někdy poprvé…

Všechno je někdy poprvé – poprvé vyrážíme na soutěž večer, poprvé vyrážíme za hranice… Coby mistry České republiky ČMF nás čeká soutěž ještě vyšší, a rovnou její XX. ročník. Ano, spolu s dalšími evropskými zeměmi je i Česká republika na startovní listině mistrovství Evropy European Majorettes Association, které se koná ve dnech 6.–9. 9. 2018 v Republice Srbsko v lázeňském městečku Sokobanja. Před námi je 1 200 kilometrů… Ukrajujeme si kousek školního roku, ukrojili jsme i kousek prázdnin, protože na „Evropu“ je třeba trénovat, a i tady platí heslo „štěstí přeje připraveným“. Výstroj sbalena v kufrech, odhodlání sbaleno v srdcích 18 Panterek a 3členného doprovodného týmu dospělých. Přijíždí pro nás autobus, jeho barva ladí s outfitem našich dvou řidičů. Bílá vítězí. Naložit kufry, zamávat rodičům a fanouškům, řidiči se chopí své práce. V autobuse máme vskutku příjemnou společnost, máme tu čest cestovat se zástupci České Mažoretkové Federace v čele s její prezidentkou paní  Miluší Vápeníkovou a viceprezidentem Danielem Zíbrtem. O obou se ještě zmíníme, to nám věřte. Mizíme z dohledu rodičů, zábava může začít. Polštářky a deky na noc se hodí už teď, stavíme bunkry :-). Autobusem prochází již zmíněný Daniel, pro nás doslova chodící encyklopedie – během několika minut si pamatuje naše jména a všem nám připomene, kdy slavíme svátek – podotýkáme, že v ruce nemá žádný kalendář. Soutěžit s ním v matice, kdy my máme v ruce kalkulačku a on „jen“ hlavu, je pro nás předem prohraný boj. Smekáme lodičky, které vezeme s sebou v kufru. A zároveň se předháníme, kdo nabídne Danovi lepší domácí řízek, štrůdl či jinou dobrotu. Doslova se o něj pereme, je prostě fajn a je pro každou legraci. Kamarád všech dětí – pomůže, poradí, podpoří. A to jsme sotva vyjeli… To jsme netušili, že umí číst pohádky, a co číst, on je umí i vyprávět – tu o zubní pastě nikdy nezapomeneme, tu si necháme jako tajemství.

Otáčíme kalendář, je ráno. Vítá nás slunečné Srbsko, před námi ještě 6 hodin cesty do cíle. Na dálnici vyhlížíme vysněné ukazatele cíle naší expedice, konečně jsme v Sokobanji. Luxus tady nečekejte, Srbsko se ještě stále vzpamatovává z válečného období, které ho lidsky i materiálně poznamenalo. Co tu ale najdete, jsou vstřícní, úslužní a milí lidé, kteří se nezdráhají Vám pomoci, a mnozí z nich projeví zájem si s Vámi popovídat nebo se i vyfotit. Při procházce městečkem se hodí nejen angličtina, ale i ruština a hlavně azbuka, tolik podobná srbské cyrilici. Městečko Sokobanja mistrovstvím doslova žije – kdy jindy bude hostit dva tisíce mažoretek! Vlajková výzdoba slouží jako naučná stezka – musíme přece vědět, komu která vlajka patří. Tytéž vlajky, avšak ve velkém formátu, nás vítají v hale – okna zdobí státní symboly všech 15 členských zemí EMA včetně české trikolory. Příjemný pohled…

Soutěž začíná poněkud netradičně – ještě před slavnostním zahájením ji otevírají sóloformace, kde i my máme svá želízka. Jako první překračuje startovní čáru naše nejmladší a velmi nadějná sólistka Nela Šidlichovská. Atmosféra v hale je na naše poměry poněkud neobvyklá, je těžké se soustředit na změny prostoru a ještě v tak hlučném prostředí – temperament jižních národů nelze přeslechnout. A nervy vykonaly své – Nelča poprvé na soutěži poznává, co to je „okno“. Ale je to bojovnice, po pár taktech se opět chytá a za potlesku diváků i soupeřek pokračuje, jakoby se nic nestalo. Klobouk dolů před každým, kdo se do takové situace dostane – alespoň jednou to potká v životě každého. Další naše sólistky, Michaela Popovičová i Terka Riegerová, odcházely ze soutěžního placu spokojené, s pocitem „jo“ (kdo tam byl, ten ví :-) ). Pětici našich vystoupení doplnila dvě dua – sestry Vnenkovy se dokázaly poprat i s rychlými časovými změnami ze strany organizátora a své duo doslova vyšily. Radost z jejich vynikajícího výkonu byla znát i na necelých dvou minutách dua našich seniorek Pavly Fojtové a Terezy Riegerové. Pro dnešek dobojováno. Velká ručička na hodinách musí oběhnout dva tucty koleček, než budeme znát výsledky. Venku už je tma, Sokobanja se rozsvítila v celé své kráse, cestou na hotel míjíme stovky mažoretek, turistů i místních na pěší zóně – s pocitem, že jsme na dovolené.

Opět otáčíme kalendář, čeká nás nabitý sobotní program, i dnešek je pro nás ve znamení „poprvé“. Nás i ostatní zástupce všech týmů čeká setkání se starostou města Sokobanja – probíhá venku, u architektonicky zajímavé stavby, která nám připomíná malý hrad. Jedná se však o římské lázně, jimž ještě větší kouzlo dodá noční osvětlení. Bez fotky z tohoto místa se neodjíždí :-), vždyť lázně tu stojí 2 000 let a pamatují období římské říše. Ani na dnešní den lázeňské městečko nezapomene – tolik nazdobených mažoretek tu snad ještě nebylo. Přehlídka všech týmů z jednotlivých zemí byla velkolepá, hudba ji jen umocnila. Barevné kostýmy, energie a všichni do rytmu „na levou“, kolonáda je z obou stran lemována tolika diváky, že by tu neproběhla snad ani myš. Nádherný zážitek, nádherná podívaná a my měli tu čest být její součástí. Ale přesuňme se kousek dál, kde už jednotlivé týmy soutěží se svým pochodovým defilé, jež je nezbytná součást pódiové choreografie. Pro nás další „poprvé“. Rozdíly ve výkonech a hlavně mezi národy jsou znát – tady poznáváme, že u našich jižních sousedů je pojetí mažoretkového sportu poněkud odlišné a hodně temperamentní, což z našeho pohledu někdy ubírá na kvalitě provedených prvků a námi preferovaného držení těla. Nicméně diváci si přijdou na své, v podstatě každé vystoupení je něčím zajímavé, jedinečné. Přesunujeme se do haly a dychtivě čekáme na první vyhlášení výsledků. Atmosféra neopakovatelná, napětí vrcholí. Mít tak v týmu medaili z mistrovství Evropy… Bodové hodnocení v návaznosti na medailová umístění je pro nás opět něco nového – nestačí být mezi prvními třemi, na stupně vítězů mohou vystoupat jen ti, kdo splňují i předepsané bodové pásmo pro zlatý, stříbrný a bronzový stupínek. A proto se na takové soutěži může stát, že i ten nejlepší je „až“ bronzový a dva cennější kovy svého majitele prostě nemají. Naším největším želízkem je sesterské duo Daniela a Kristýna Vnenkovy – jsou to ony, kdo pro Mostecké Panterky vybojovaly první titul na domácí půdě. A světe div se, jsou to ony, kdo stoupají na mistrovství Evropy na stupně vítězů – bronzový stupínek spouští slzy nám všem. Dokázaly to! Holky Vnenkovy mají tu čest vidět stoupat českou státní vlajku a my s nimi. Že našly přemožitelky, které vedle nich stojí na zlatém a stříbrném stupínku, je v tuto chvíli netrápí – s radostí si všechny holky vzájemně gratulují. Sobota 8. 9. 2018 je zapsána na čestné místo do kalendáře našich úspěchů. Ale ještě nejsme u konce. Slavíme, užíváme si na místních atrakcích, pukáme smíchy, ochutnáváme místní zmrzlinu, ale nesmíme to přehánět – v neděli nás čekají pódiová vystoupení velkých formací. Jak asi „zahrajeme“ Mozartovy noty, jak asi „vyšijeme“ Domino…? Neděle je tu, poslední den soutěže. Kde je odhodlání, tam je šance. Jdeme do toho naplno. Něco je poprvé, něco je naposledy. Naposledy pozdravíme pana Mozarta, naposledy popadáme jako dominové kostky. Je dobojováno. Zvláštní pocit. Čeká nás druhé, závěrečné vyhlášení. To sobotní začínalo českou hymnou… Je to neuvěřitelné, ale to nedělní také. České týmy tu jsou rozhodně vidět. Přichází vyhlášení naší kategorie. Jak asi dopadly naše dominové kostky? Moderátor vyhlašuje naši kategorii, napětí by se dalo krájet. V momentě, kdy oznamuje medailová umístění, víme, že máme jednu z nich – ale kterou? Ty nervy, to čekání… I když zbývá ohlásit pouze tři týmy, nikdo neví, zda bude rozdělena kompletní sada medailí – vždyť všechny mohou být vlastně třetí. Ale nejsou! Přece jen je připravena sametová kazeta se sbírkou bronzových, stříbrných a těch NAŠICH! Je to doma! Zlato je naše, vychutnáváme si cestu na stupínek nejvyšší, přijímáme gratulace pořadatelů a kocháme se tím nejcennějším, co bylo ve hře. Trenérka přebírá vítězný pohár s nápisem EUROPEAN CHAMPION a ve chvíli, kdy ho zvedá nad hlavu, o sobě dávají všichni Češi vědět! Neuvěřitelná euforie. Kdo někdy něčeho podobného dosáhl, ten ví. Česká státní vlajka stoupá nahoru, hala utichá a všichni poslouchají Kde domov můj… Náš Kde domov můj! Nádherné, neopakovatelné, ještě nedávno neuvěřitelné. Stali jsme se mistry Evropy EMA. Ale dobře si uvědomujeme starou známou pravdu – těžké je zvítězit, ještě těžší obhájit. Jdeme do toho s odhodláním, že za ty chvíle šťastných slz všechna ta dřina, nervy a odříkání přece jen stojí.

Děkujeme všem, kdo nás v našem snažení podporují. Děkujeme statutárnímu městu Most za finanční podporu, bez které bychom jen těžko dosáhli takových úspěchů. Děkujeme paní Mgr. Janě Kropáčkové, ředitelce 18. ZŠ Most, za podporu a za vytvoření podmínek pro naše trénování. Poděkování patří České Mažoretkové Federaci za to, že jsme měli možnost se sem probojovat, že jsme měli možnost tu být. Smekáme před její prezidentkou paní Miluší Vápeníkovou, měli jsme možnost poznat ji nejen jako prezidentku, ke které patří všechny ty starosti a povinnosti vůči celé české výpravě a organizátorům mezinárodní soutěže, ale jako člověka s velkým "Č“, který by udělal první poslední, který by se dětem doslova rozdal. Člověka, za kterým můžete přijít s čímkoli a on je ochoten to řešit, člověka, který se nezdráhá s čímkoli pomoci. Díky moc, paní prezidentko! Díky moc, pane viceprezidente! Nesmíme zapomenout poděkovat Mažoretkové skupině Fénix Chlumec nad Cidlinou, který nás zachránil v nouzi nejvyšší. Holky naše zlatý, ať v životě poplujete kamkoli, přejeme Vám šťastnou plavbu – zvláště pak tu na lodičce. Však Vy už víte… Díky moc!

Všechno je někdy poprvé… doufejme, že to nebylo naposled :-).

Mostecké Panterky, z. s. 10.9.2018, 23:40 180x